Nebe nebylo to jediné, co hořelo, když slunce klesalo k obzoru. Moje dívka, zářící opálením zlaté hodinky, proměnila celou pláž ve své pódium. A to bylo pódium. Vystavěné na šílených křivkách, s poprsím, které vzdorovalo logice, a zadkem tak působivým, že by zastavil provoz.

Ale hezké obrázky byly jen rozehřívačka. Tohle bylo opravdové dobývání. Můj foťák ji nejen zachytil; pohltil ji. Mezi záblesky si mé ruce nárokovaly vlastní území. Měl jsem ty dlouhé, silné nohy přehozené přes ramena, její kůži horkou na dotek, její rodidlko už vlhké a říkající mi, že foťák zdaleka nestačil.

Pak převzala kontrolu. Dívala se přímo do objektivu, výzva v očích, a pomalu pro mě rozevřela nohy. Nebyl to stydlivý pohled, ale plná, úmyslná podívaná. Nechala slábnoucí světlo zachytit každý intimní detail, zcela se nabízejíc oku fotoaparátu. Bylo to pozvání, syrové a nestydaté.

Vpadli jsme do jeho rytmu. Ta myšlenka “fotografického sexu”? My jsme ji žili. Každá fotka byla hlubokým nárazem, každý nový póz hladovým posunem těl. Foťák zachytil vše: její ostře se nadechnutí, okamžik, kdy se její chladný modelový pohled rozplynul v čirou, zoufalou potřebu.

Tohle je jiný druh nahoty. Malujete světlem a zaostřujete celým tělem. A když jsem se zahloubil v ní, zatímco poslední sluneční paprsky pozlatily její kůži a oceán burácel… ten pocit je ve mně vryt, natrvalo.

Některé ženy se narodí, aby velet okamžiku. Nejenže ovládla scénu. Ovládla mě, ovládla můj objektiv a učinila zapadající slunce pouhým předskokanem.